Že jsou THERION skvělým dovozním artiklem, to se potvrdilo již ve chvíli, kdy za krátký čas po odstartování prodeje vstupenek na jejich koncert v rámci evropské šňůry s GRAVE DIGGER a SABATON, již nebyly lístky téměř k sehnání. Díky tomu pořadatel dopředu oznámil, že bez lístku zakoupeného v předprodeji, nebo rezervace na jméno, je téměř zbytečné na koncert chodit. Trošku jsem litoval fanoušky, kteří zřejmě neměli ten správný informační kanál, o této situaci nevěděli a místo skvělého koncertního zážitku je čekala cesta domů ve větru a dešti.

Pražský klub Abaton byl samozřejmě zcela zaplněn a vděčné publikum vřele přijalo i předskokany hlavní hvězdy večera. Jako první měli za úkol rozehřát diváky švédští SABATON, kteří jsou na scéně relativně krátce a mají za sebou pouze jedno CD „Primo Victoria“ z roku 2005. Zde se kajícně přiznám, že mi až do tohoto koncertu kapela zcela unikala a když sem viděl plakáty, tak sem se prostě jen domníval, že THERION a GRAVE DIGGER hrají v přejmenovaném klubu Sabaton. Mladí Švédové produkují pohodový, odlehčený a nijak komplikovaný powermetal s občasnou příměsí sborů a vyhrávek ala RHAPSODY a co předvedli v relativně krátkém setu, to bylo tak akorát na předskokanskou kapelu – navnadili publikum na následující program, ale zároveň nehrozilo, že by zastínili headlinery.

V případě GRAVE DIGGER na mě osobně čekalo příjemné překvapení. Z desek mě jejich tvorba vůbec nebere, ale naživo jim to šlapalo parádně a hlavně – celý set byl zcela prost nějakých póz a gest, jak by člověk (tedy já) mohl od kapely podobného ražení očekávat. „Hrobníci“ jsou prostě chlápci, kteří se heavymetalem baví a o to samé se snaží i pro diváky. Zpěvák Chris byl samý úsměv a srandičky, to samé v bleděmodrém bubeník Stefan. Basák Jens vypadal, jak když si zrovna odskočil na pódium odněkud z kolbenky a sledovat kytarovou hru stále víc a víc tloustnoucího Manniho, to je zážitek par excellence (když jsem si uvědomil, že sleduji ruce, které se významnou měrou podílely na písních jako jsou „Lost In The Ice“, „Refuge“, nebo „Without A Trace“, tak mi chvílemi běhal mráz po zádech). Svůj set postavili rovnoměrně na skladbách z nového alba „Liberty Or Death“ („Highland Tears“, titulka a „Silent Revolution“ – to pro mě byla jejich nejlepší skladba večera) a starších osvědčených „peckách“ jako jsou „Excalibur“, „Round Table“ a pro pamětníky pak i „Heavymetal Breakdown“. Ke konci jejich vystoupení jsem se začínal trošku nudit, ale i tak bych ho označil jako vydařené.

Již příprava pódia pro THERION jasně napovídala, že se dočkáme oné proklamované show z dílny Snowyho Shawa – velká plachta stylizovaná někam mezi NOTRE DAME a LACRIMOSU, hřbitovní plot a záhrobní outfit některých učinkujících. Skutečně se jednalo o povedený bizarní mix grotesky a hororu – samozřejmě nehovořím o hudbě, ale jen a jen o té show. Celý osmičlenný ansámbl nastoupil na úvodní riff otevíráku „Mitternacht Löwe“ z  novinky „Gothic Kabbalah“, která v kontrastu s další věcí „Blood Of Kingu“ jasně naznačila, že věci z aktuálního alba zcela jasně převyšují drtivou většinu skladeb z „post-lepacovské“ éry, které tvoří minimálně 50% současného koncertního setu THERION. Pro mě se tedy koncert odehrával tak, že skladby z „Gothic Kabbalah“ jsem si užíval naplno a při věcech jako „Rise Of Sodom And Gomorrah“, nebo „To Mega Therion“ jsem se soustředil pouze na to, abych se vyhnul zuřivému vlasatému tlouštíkovi, který zřejmě musel všem ukázat, že tyto „pecky“ zná jako své boty a při této příležitosti zvětšil rozsah svého akčně-pogujícího rádiusu na cca tři čtvereční metry.

Zajímavé bylo rozdělení rolí jednotlivých učinkujících – kapela samotná vlastně fungovala pouze jako doprovod k hlavnímu představení, které měli na starost Mats Leven se Snowy Shawem a dvě zpěvule Lori Lewis s Katarinou Liljou (ta házela do publika vskutku zajímavé grimasy). Skutečně málokdy se vidí, aby na jevišti hráli prim (včetně moderování) hosté a šéf kapely vystupoval spíše v roli komparsisty. V centru dění byli vždy ti zpěváci, kteří zpívali sólový part – ti ostatní, kteří zrovna zpívali pouze sbory, byli schováni „za plotem“ a „mezi nás“ přišli ve chvíli, když přišla hlavní role na ně. Tato pravidelná cirkulace jen umocňovala zábavnost celé show. Dalším originálním prvkem bylo bubenické sólo, kdy Pettera Karlssona podpořili na „kotle“ Mats se Snowym a celé to vygradovalo v zajímavý bubenický „souboj“, ve kterém měl mírně navrch Snowy (ale zde musíme Matsovi přiznat, že jeho protivník má za sebou v tomto oboru rozhodně delší praxi). Pěvecké výkony všech zúčastněných byly stoprocentní (příjemně překvapil Petter, který si v závěru střihnul refrén coververze „Thor“) pokud ovšem byly slyšet, zvukově totiž koncert moc zvládnutý nebyl, a tak posluchači téměř neslyšeli solovou kytaru Kristiana a někdy byly dost v pozadí právě i jednotliví zpěváci. Všemu dominovaly bicí a baskytara, která byla někdy vytažená tak, že už to ani reprobedny nebyly schopné zvládat. Například „Grand Finale“ se proměnilo ve změť basového dunění – nebýt tam oné části, kdy se vše zastaví a ke slovu příjdou houslové samply, zřejmě by málokdo poznal, o jakou se jedná píseň…

Ale to byla zřejmě jediná výraznější kaňka na jinak velmi povedeném koncertě. Myslím, že kapela tohoto formátu by byla schopná vyprodat i větší prostory než jsou v Abatonu, a tak doufám, že se s nimi po vydání další (opět povedené) desky v nějaké té větší hale opět potkáme.

Fotografie: Mariusz